Pod „Skalami“

Hasne den a šero k zemi padá.

Vyšel měsíc. – Pojď, má ženo mladá,

na břehu se loďka houpe malá,

vstupme v ni! – Již vesla zašplouchala.

Nad hlavou nám jako strážci dobří

zdvihají svá čela skalní obři,

v omšených jim hlavách leží dumy,

ale málokdo jim porozumí.

Bezděky jsem z rukou pustil vesla

a má mysl v minulosť se nesla...

Nad Orlicí, která šumí tiše,

pevný hrad jak orlí hnízdo stojí;

spuštěn most – hle! rytíř ve své pýše

s lupu vrací s družinou se svojí.

V hodovní síň chvátá bujný pluk

a již hrad zní rozpustilým smíchem.

Hlubokým však náhle nočním tichem

vzduchem zachvěl rohu táhlý zvuk.

S heslem „císař Karel“ v okamžiku

četné vojsko vtrhlo do nádvoří,

nad hlavami zpitých hodovníků

pochodní již dravčí hnízdo hoří,

s rachotem se řítí tvrdé stěny,

v rumy právě štíhlá věž teď klesla...

Procitl jsem, uchopil se vesla,

zlekán hledím v klidné oko ženy.

Nepohnutě jako strážci dobří

nad námi tu stojí skalní obři,

dub jen starý v jejich loktech šumí

tesknou báji... Kdo jí porozumí?