Pod skalním lomem.

Kráčím roklí v lehkém šumu sosen,

potůčkem tu měkký pažit zrosen;

v tichý pochod zní mi dvojí zvuk

jako dvojí tepny živý tluk,

jako dvého srdce vroucí spěch,

dvojích prsou rytmus, dvojí dech.

Prvý s hůry, jak by blankyt slunný

mladé, okřídleně srdce měl,

v něž pud slastný bije jako v struny,

an mu cizím všechen trud a žel;

druhý buší z hluboka i temně,

až mu s teskným slouchám údivem,

jak by v zkamenělé srdce země

bolesť bila bouřným kladivem.

Cestou mou těch vzdušných zvuků jas

stále s tíhou hmotných ran se střídá;

tvrdé země sténající hlas

luzným věštbám nebes odpovídá;

ty jak povzlet zvoní jásavý,

onen jako v poutech kroků hřmění...

Srdce mého tepot váhavý

v ruchu vlastním ohlas obou mění –

brzy křídlem vlaje, písní plesá,

kladiva zas rázem k zemi klesá!

Jsem tou křepelkou, jež zlatým polem

tlukouc píseň letí na kraj lesa?

nebo robem na srázu zde holém,

mozolnou jenž rukou kámen tesá?

Jsi, ó myšlénko! jsi ptákem volným,

zpěvně vzlétlým v křídel jarém hraní?

nebo dělníkem, jenž potem bolným

smáčí pádné kladivo v své dlani?

Razí křídla tvá si dráhu k cíli

hebkým étherem jen veslujíce?

neb svou paží obrovité síly

skály jest ti lámať v žáru líce?

Tvé-li tepny svaté ruch to pravý,

jenžto bije v trylku ladné písně?

neb jej slyším, jak se v kámen žhavý

ocel vráží klopotně a přísně?

Jakým chceš mé tužby taktem vésti?

Chceš mě letmo v slastný útěk vznésti

z trudů země k výši, v blahém spěchu?

Neb mi kážeš ránu za ranou

zvolna vrážeť rukou stýranou

v skálu trudu do posledních dechů?

Slunce pravdy! Slunce blahé spásy!

Stejně luznou, stejně plnou krásy

žití rozkoš jevíš okřídlenci,

jak tam na strmícím srázu níže

pracně bušícímu odsouzenci,

neviditelné jejž pouto víže

přikutého ku palčivé skále,

jako Promethea, v mukách stále...

Hleď, jak ptáče v lehkých křidel třpytu

bujně letíc jasnozlatou výší

sladkou blahosť pije ze blankytu!

Hleď, jak člověk v úmoru své trýzně

prahne po nebeské její číši

v žáru nikdy neskojené žízně!

Hle, těch snědých paží zápas krutý!

Div že nepuknou jich tvrdé svazy,

těžce pozdvihují nástroj kutý

jako v hrozbě, že kus nebe srazí!

Pod břemenem, jež ty ruce nesou,

poloskleslá kolena se třesou,

postavu div drží síla skoupá,

kladivo však nad hlavou se houpá

nadlidským těch ramen úsilím;

zuby blýskly, oči z důlků třeští,

hruď se chví jak hněvem zběsilým –

kladivo, jak v pevném spjetí kleští

napřahlo se v zad, pak slétlo rázem

ku předu, až oťřáslo to srázem!

Tíhou rány sklesla ramena,

celá postava jak zřícena

za kladivem padla na balvan,

jak by poslední již vydchla sílu;

však již znova pozvedá se k dílu,

na sta metá obrovských těch ran

v tělo skály, a tak od jitřeny

po večera červánky až rudé,

až z té spousty čtverec odměřený

kladivem a dlátem vydobude;

stokrát ráz tak pádný svými hromy

v kámen vzdorný těžce zaburácí,

stokrát vztyčí se a stokrát zlomí

postava ta v sotva lidské práci;

sotva chápeš také vytrvání,

až se ptáš: jest na té pusté stráni

zjev ten lidský proklatcem? jest bohem?

A když k černým děrám skal již domů

slétají se kavky nad brlohem,

do tmy temně buší rány lomu. . .

Ztichly; noci mír se sklání k zemi.

Ptačí zpěvánky jsou dávno němy ;

smířen mlčí klopot lidských prací.

Jen mé srdce dvojím rythmem buší,

k nebi vzlétá, ku zemi se vrací!

Křídla mám i kladiva mám v duši,

v lehký ether, v těžký kámen biji,

v skálu losu, v skálu srdcí hřímám,

pták i otrok v divné harmonii,

vlastní volnosť v pouta svatá jímám,

stokrát vlastní ranou v těžkém trudu

padám na tu nezmoženou skálu,

přece věříc, že z ní vydobudu

nízký stupeň k chrámu ideálu!

Šťastnější než volné ptáče v letu,

které v ether svoje srdce hrouží,

nejšťastnější v úchvatném tom vznětu,

otrocky jenž do úpadu slouží

vyvolené, drahé, krásné metě!

Zakletá jsem v širém, volném světě

k porobě té sotva lidské – svaté!

Leťte, písně, se mnou stejně klaté,

vnořte v slunnou volnosť křídlo ptačí,

zvuky blaha roňte na otčinu!

Vždy však hudbou nade vše mi sladší

rázem kladiv bijte, rytmem činu!