Pod sněhem.

Proč jenom léto s hájů zelení,

se světlým modrem nebes oblohy,

se zvonky skoku, písní pasáka

a s mlýnem klapajícím vesele:

i tuhá zima větrem skučící,

s holými stromy, skřekem havranů

a zavátými sněhem stezkami

je plna krásy, plna půvabu...

Jak anděl míru byl by posypal

zahradu mrtvých květy bílými,

tak vypadá tu víska pod sněhem,

a kdyby z domků namodralý kouř

se tiše vzhůru k nebi nevznášel,

tu každý z nich by jako hrobem byl.

Tam stará žena mladým přadlenám

vypráví s živým v oku zápalem

o první lásky prvním záchvěvu,

co zatím kantor chvěním starých strun

do dávných dob se mládí unáší

a kovář silák v jiné chatrči

čte ženě v slzách dopis od syna,

a tam zas v teple rodné sednice

dědoušek vnukům z bible předčítá,

a o čem čte, to právě na faře

rty sluhy páně v posled šeptají:

„Já umírám, bych věčný život měl!“ – –

Proč jenom mládí s tváří růžovou

a se sladkými srdce touhami,

i stáří třeba bylo pod sněhem,

je plno lásky, plno nadějí! –