POD SNĚHEM. (I.)

Ulehl nářek vichrů podzimních,

odlétly vrány, pramen v rokli stich’,

zmizely cesty – zasypal je sníh!

Přišel tak náhle, mimo nadání,

celou noc padal do niv, do strání,

by měla zima měkké vyspání...

Kraj, včera holý, chvěl se v ostychu,

sníh dal mu roucho plné přepychu –

do rána procit’ v bílém kožichu!

Ale v té kráse zimní lakota

zdusila všade stopu života:

smrt je kol, hrůza, poušť a samota!

Sám tady stojíš... V pláni sněhové

valí se mlhy, jako duchové –

a kolem ticho... Ticho hrobové.