POD SNĚHEM. (III.)

Jenom když mlha nebe odkryje –

do pláně šikmo úsvit rozlije

vybledlé slunce jako hostie...

A v této skoupé chvilce radosti

po sněhu všade třpyt se rozhostí,

až bolí oči od té bělosti!

Tu náhle kraj má divnou okrasu,

tu šírá závěj, plna úžasu

svítí se v slunci jako z atlasu!

Však pouze mžik – neb mlha zastírá

poznovu nebe, lampu zavírá –

a dole v sněhu záře umírá.

Pak šerý večer bez luny a hvězd

smutně se dívá do zapadlých cest –

jen zem se bělá – nebe temno jest.