Pod sněhem.

Hledím z okna. V širá lada

v kotoučích sníh tiše padá.

V bílý kraj se večer sklání –

v dáli zvon zní na klekání...

Ohlas zvonu v zmlklé hrudi

dávné upomínky budí.

Kol tak klidno, vážno, zticha –

do srdce mi mládí dýchá.

Z každé vločky, na sklo padlé,

kynou sny a časy zmladlé.

V barev, tonů třpytné směsi

vidin sta se v duši věsí.

Žije vše, i hrob co chová; –

zas jsem mlád a šťasten znova.

Zas mé žhoucí, mladé vzněty

v tužbách smělých pnou se v světy. –

V tom zvon mlkne, – já se chvěji,

sny mé hynou ve závěji...

Hledím z okna. V stmělá lada

v kotoučích sníh tiše padá.