Pod sněhem.

V svůj zimní šat se země přiodívá

tichounkým sníh se dolů snáší letem:

to podvečer, kde duma celým světem

jest těm, jichž den se valem připozdívá.

A u krbu, kde oheň dohořívá

a stěny šatí plamenným se květem,

se v knize kdes uvadlým nad poupětem

i zasněžená hlava zamyslívá.

Jen hustě padej, sněhu! vše, co ruší

tvůj bílý koberec, ať venku stlumí:

ať měkce jde i kdo je ve spěchu,

přes vzpomínky a svého štěstí rumy!

– a zem, jak tiše lehá k oddechu,

ať pokojno jest v zasněžených duši!