Pod sněžným pláštěm.

Ty vzpomněl’s pěvců, horských velikánů,

zdaž prostý zpěv až k nim se může vznésti?

„náš malý žal a naše malé štěstí“

zda zaklepat jen můž’ na jejich bránu?

Ó věř, že tak! – Viz bleskem rozoránu

tu jejich líc a slyš, zda nešelestí

v těch rýhách květný vřes, a tuhé klestí

zdaž nevzpíná se v balvan od balvanu?

Jen výš a výš! – až sněžné ku hranici:

tam nad ní, jenom nebe nad hlavami,

ti obři věčně budou čníti sami; –

však nemyslíš, že v bouři, blyskavici,

a pod námi jak lidský rmut a záští,

nás nekryjou v svém obřím, sněžném plášti? –