POD SOCHOU VOLTAIROVOU OD HOUDONA.

Hle, maska století! – Smích jízlivý a chladný

jí zkřivil ret v půl k žertu a v půl k zlobě,

– a zkameněl. Jím přízrak mdloby žádný

se nepřehnal – dřív ztuhl. A teď v hrobě,

v klín zavřen žuly, hrdý, ještě stáčí

do prsou našich hrot své mrazné pýchy,

slabostem našim směje se i pláči...

Co byl mu svět, tak prázdný a tak lichý!

Vždy bez lítosti škrabošku mu strhl,

dým rozbil illusí, snů zerval zlato,

květ rozšlapal. – Když v propasť světlo vrhl,

noc ozářil, jen řekl: Hle, jsi bláto!

Sám nejhloub do studny vnik lidské hrudi,

by neřesť vyvážil, jež v ní se skryla.

On ptal se popelnic: Kdy zář se zbudí?

a červa tázal se: Kdy vzkypí síla?

Kdy člověk, bídný prach, svou hlavu zvedne

a k hvězdám promluví: Kam vaše dráha?

kde věků cíl, kde osa chvíle jedné?

Proč marna práce, vzdor, proč mrak jen sahá

kol člověka, jenž v tmách? – Leč k odpovědi

zvuk vlastních zbyl mu slov. Nach rudý králů

pak zřel i zločin, který na něm sedí.

Zřel vojska a zřel lid, jenž kvílí v žalu,

pověry bahnem brodě se a laje.

Zřel přepych nevěstky, hůl žebrákovu,

a z duší všech rval dávné sny a báje,

rval žezla, koruny i kříže rovů!

Jak hračku lámal v gigantově ruce

spukřelé formy, hesla zašlých věků,

jich tužby, zápasy. – Když v divé muce

svých bludů mřely – mluvil o člověku.

On k síle vlastní ukázal a v sebe

a hněvu boha strhl s jeho nebe.

I volal: Lidstvo, pokání čiň lásky,

buď soucitem, buď světlem! Strhni masky!

Leč volal marně. – Temno, hlucho všade

a mrtvý klid. To šíré lidstva moře

se nehnulo – stín jeho sám se krade

po břehu pustém, v srdci žal a hoře.

Vždy ještě doufal, čekal, ještě toužil.

Pak volal zas a hřměl a bil v ty vlny,

by zčeřily se, jako ostříž kroužil

nad jícnem nehnutým – leč hrůzyplný

ten znáti nedal života ni ruchu.

Jen pouta hloub se v jeho svaly ryla –

jen divý smích se v mrtvém ozval vzduchu!

A smích ten drsný – zoře lidstva bílá!

Byl mečem, který protkl mraky rázem

a skolil hydru lži a robství zmiji.

Byl paprskem, jenž od hvězd sletl na zem

a vzpučel do růží a do lilijí.

Smích ostrý, příšerný, smích ledný, děsný:

on mrazil srdce podlá, bodal v duši

jak štír – leč v pravdu májem dechl vesny,

dal pláči naději, jež pouta kruší. –

A umřel. – Tvář svou zanechal však světu.

– I přišel tyran od půlnoci v letu,

jenž vojska tisíci a zbrojí vládl

a otroky: jej uzřel – před ním padl.*)

A přišel chuďas, v psotě zmírající –

ten myšlénku zřel v drsné jeho líci,

dal čin: – a lidstvu v hrozné jeho muce

hle, k nebi šlehá již dým revoluce!