Pod sosnou.

Pod sosnou sedě mechatou,

jež zbyla z dávných lesův,

se dívám v jarní modrotu,

jak v zlatu slunce plyne.

Nad hlavou ze sna šepotá

mi sosna staré zvěsti,

a oko na skřivanu tkví,

jenž v podnebesí zpívá.

Jest divno srdci, divno tak,

že bych hned zaplakal si,

zda radostí či žalostí,

to nevím uhodnouti.

I já chtěl býti skřivanem

a vlasti jaro přinest,

však zpěvy větry roznesly,

a jaro ještě není.

Leč vítr v divém spěchu svém

zapomněl lecco vzíti,

a mnohý popěv z duše mé

se v útlých ňadrech ujal.

Snad proto srdci divno tak,

že smál bych se a plakal,

kdy hledím v jarní modrotu,

jak v zlatu slunce tone.