Pod souší.

Mrtvá lípa. Darmo jaro

budí větve bezelisté.

Neslyší. – Hle, obraz smrti

nenáhlé a přece jisté.

Jak je tichá! Jenom vichor

v holých větvích nad ní sténá,

avšak lípa nezakvílí,

že je sama – opuštěná.

Někdy jenom němá lítosť

zdá se prorývat ji celou,

to snad že zhynula červem

a ne zlatou boží střelou.

Někdy jenom od kořene

do vrcholku se zachvěje –

snad že myšlénka ji leká

na život – smrť bez naděje.

Tak hle, člověk někdy umírá

tiše, ani nezasteskne

a jen skrytě nad životem

slza v oku se zaleskne.

Nerad slyším planých nářků,

jak je lidé na trh nosí,

a slzami krokodilů

pokrytecké líce rosí.

Vždyť má každý vlastní šíji,

vlož si na ni svoje žely

a tvá slza dražší bude,

když jí lidé neviděli.

Ukovej jen pevnou vůlí

k stěnám srdce svoje pláče,

a by pouta nezlomily,

rtům přidej smích za hlídače.

Smích a pláč, dvě způrné děti,

v ničem neustoupí sobě,

každé chce být v srdci pánem,

a často umlknou obě.

Eh, nač trojím kovem hradit

prsa proti bodům muším?

Pro trochu vyssáté krve

z poklidu se nevyruším.

A oblázek povržení

ani kůže nesedere,

darmo jím ta vaše láska

do mé lhostejnosti pere.

Je to stará povídačka,

do lípy jak děti bily. –

A přec stála; jenom písně

z koruny jí vyplašily.

Nuž jen dále čelem k boji;

avšak můžete být jisti,

když mne láska nepokoří,

nepodlehnu nenávisti.

Těžký život, avšak přece

jenom to mou duši rmoutí,

že nemohu běhy času

mocnou ranou podetnouti.

Věru se to nevyplatí

chvíli životem se vléci,

když je člověk uzavřený

jako orel v úzké kleci.

Krátký let ku mřížím stropu,

krátký život jen do smrti. –

Opět život? – Nač by křísil

osud, koho jednou zdrtí? –

A nač plakat neb se zlobit? –

Tím se pranic neobrátí. –

Jsem rád, že nemusím aspoň

dvakrát žít a umírati.