POD SSUTINOU BAIREKA.

V ráj nejkraššího údolí

zří troska z hájů objetí;

hrad byl to sličný v dávnověku –

již není o něm pamětí;

jsou pohřbeny jak poklady,

jež zakopány leží tam;

jsouť noční zjevy hradu slávou

a jeho ději – báj i klam.

Tak vážně s výše spanilé

zří troska k vlasti hranicím,

jak známka v staré knize věků

na místě k srdci mluvícím;

a nechť i známkou kvítko jest,

jež vůní ještě prodchnuto,

přec kdo a kdy je v knihu vložil,

to dávno zapomenuto.

Leč příhoda kol ssutiny

tě kárá jemným úsměvem

a přemáhá bol zadumání

své klidné krásy výlevem.

„Což zapomněl’s, ó nevděčný,

či nemáš srdce k pojmutí,

jak velký dar jsem tobě dala,

dadouc ti zapomenutí?!“