POD STAROMĚSTSKÝM LEŠENÍM.

Bubny víří, lid se rojí –

národ běden, čas je klat;

před lešením vojsko stojí,

na lešení s mnichem kat.

Mnich se modlí. Zvonů znění

dusí lidu pláč a vzlyk,

meč se blýská – pod lešení

sivobradý nesen Šlik.

Na prsa mu hlava dána,

pout zbavena zvadlá páž;

sťatého teď hlídá pána

spitá španielská stráž.

Na srubnutou hlavu zírá,

chechtá se a laje zas,

uklání se – v ruce svírá

mučedníkův šedý vlas.

Rve a cuchá hrubou pěstí:

„Hle, kacířský, český běs,

našich mnichů s boží zvěstí

nechtěl slyšet ani dnes!“

Tepe v hlavu, v klenbu skrání

„Hle, zbojníku, teď jsi náš“ –

v líce míří hrubou dlaní,

ale mrtvý lap’ mu páž.

Strne žoldák, píkou seče –

marně, nevzpomáhá nic,

mrtvá ruka svorem křeče

tiskne živou víc a víc.

Zděšen žoldák bledne tváří,

třeští zrakem: „Ha, ký zjev!

oko sťaté hlavy září,

brvou hrozí mrtvý lev...(

Vzkřikl lotřík, pýcha zvadá...

Druh přikvapil vyděšen:

strážný voják na tvář padá – –

ruka z ruky nechce ven.

Jezovita zažehnává,

kropí – všecko marno přec –

„Pro vlast svou, jež dokonává,

pusť,“ zaúpěl zlotřilec.

Chví se ruka zhaněného,

hýbe sťaté hlavy ret;

„Pro vlast prost jsi trestu svého,

jdi,“ a drába pouští kmet.

Zděšen se sinou dráb skrání,

volný zas – leč spoután duch –

do smrti až u zádlaní

krvavý ho strašil pruh.