Pod starou hruší.

Doma prostřed na sadě

stará hruše stála

a haluze klikaté

mocně rozkládala.

Rád jsem pod ní sedával

stínem ukryt celý;

s jejími se poupaty

písně rozvíjely.

Z domova mne osud hnal –

slza v oku taje –

ze školy a do školy

v různé světa kraje.

Dosti bylo zášeru,

dosti mlh i světla,

i ta láska poupětem

vzmohla se a zkvetla.

Prochodil jsem tu i tam

hory, doly, stráně,

proplul moři ruch i klid,

pahrbky i pláně.

Šťasten byl jsem tu i tam

v zášeru i zoři,

šťasten byl jsem na horách,

ba i v spoustách moři.

Šťasten v síni velmožův,

šťasten v chýžce prosté,

a z těch dojmů bohatých

posud píseň roste.

Na sta různých vzpomínek

vykvetlo mi v duši,

nejšťastnějším byl jsem však

pod tou starou hruší.