Pod starým dubem.

V krajině pusté, v svahu horské stěny,

staletý doubec osamělý stál,

v myšlenky zhřížen jak by rozjímal,

jaké už v žití divné přežil změny.

Či zadumal se, že tak opuštěný

a v životě svém nikdy nepoznal

leč vichrů běsy, déšť a slunce pal...

jak skála, na niž moře plivá pěny?...

l vzdychnul sobě starý doubec v stráni,

jako kdy myslí někdy letí v spěch,

zpomínka lásky v tichém odříkání.

Já maně stanul ve své lesní chůzi

a z prsou bolný vydral se mi vzdech:

„Jsme my tak, brachu, oba stejní druzi!“