Pod starým praporem.

Zase rok nový! – Jen okamžik oddechu,

jako když v táboře odpočal voj;

potom však po vroucím ku Bohu povzdechu

dál zase v pochod, dál v zápas a boj.

Netáhnem do pole s mečem a mlatem,

ale v boj tuhý jsme voláni přec;

o to jde, válčiti v nadšení svatém

za pravdu, za právo, za Boží věc.

Nebo snad neslyšíš v dozvucích století

hesel vždy bouřnějších divoký ryk?

Nevidíš, jak proti duchů všech Knížeti

k odboji jedni se sřadili v šik?

Zatím co armáda Říma již jásá,

kříž jenom její že porazí tmy? – –

Nuže, v čem naše, v čem naše je spása?

Jakéže heslo si zvolíme my?

My budem bojovat pod starým praporem,

pod tím, jenž slavně tak s Golgaty vlál.

Pod tím se probit chcem nepřízní, úkorem,

v duchu tom věrném, jenž v Husitech plál.

Mužně a poctivě. Soupeř ať sbírá

zbraně i nekalé pro ducha seč,

buďsi! My ne tak. Náš štít bude víra,

Kristus náš vůdce a pravda náš meč.

Pod starým půjdem, ne zvetšelým praporem;

jitřní, ne hrobový vzdouvá ho vzduch.

Šumění jeho chce sionským táborem

buditi sílu a život a ruch.

Láska a bratrství jsou jeho znaky,

zář jejich nebledne ani v dnech zlých;

znaky ty svítí i v bouře a mraky,

konečné vítězství kyne jen v nich.

Tak tedy v pochod! – Pryč, chabosti nečinná!

Vždy snad jen nad naší slabotou lkát?

Tam kde je pravda a Bůh, tam je většina;

proto nač přesily lidské se bát?

Buďme jen každý muž celý, muž pravý!

Milujme bratrstvo! Svornost nás poj!

Pak, ať i všecko se proti nám staví,

nedbejme! – Dobře se skončí náš boj.