Pod střemchou.

Pod střemchou stojím; čelo mé

věnčeno bělostnou třísní.

Volá květ: „Rosy napij se,

zanikne vše, co tě tísní;

napij se z nás a zajásej,

vezmi si příkladem ptáky,

oni již k nebi vylétli,

zapěj a vylétni taky!“

Mohu-liž? křídla umdlena,

raněná ňadra se ouží,

na místě zlatých červánků

před zrakem stíny se plouží.

Jsem jako plavec za bouře,

jemuž vod příboj vzal vesla,

zpívám-li, jsou to vzpomínky,

jež mluví nemocný ze sna.