POD STROMEM, KDYŽ OPADÁVAL KVĚT

Mne rozkvetlý strom zdivil krásou svou,

až zdálo se, ta rosa k noci bolí.

Měl svěžest první, křehkou, panenskou

a tichou čistotu

všech opuštěných mezí prostřed polí.

Držely větve hnízdo ve dlaních

jak malou škebli, v které duše bije

a květy bílé jak sníh na skráních

rozkvětem zdiveny

shlížely v žár, jejž slunce k zemi lije.

Když milenci si pod strom usedli,

už květy, zdálo se, že zrůžověly

a lásku když si přísahali, ubledlí,

tu celou vážnost života

i zátok jeho, bouří, v očích měli.

V dnech cosi slastí milenců tu rokotá,

slavičím zpěvem, jak se stráně smály.

Zdánlivá opuštěnost, samota

pak chtěla srdce přepadnouti –

neb květy, květy tiše spadávaly.

Milenci na svůj strom, když večer v stráně sed‘,

šli dívati se ruku v ruce a skráň k skráni.

Tím víc však věřili, čím opadal víc květ,

víc dívali si v oči,

že to, co míjelo, jen sblížilo dny zrání.