POD SVATOBOREM.

Mračíte se, staré hvozdy,

nad krajinou naší?

Kam jste daly žluvy, drozdy?

Sekera je plaší;

pod ní staré dřevo padá,

nad ním ale zeleň mladá

raší.

Věčný zákon – cos tu stlívá,

znovu se cos rodí,

žežhulka, host pozdní, zpívá,

i když v mlhách brodí

hřebeny se táhlých strání,

po nichž duch, jenž Čechy chrání,

chodí.

Vidím jej, jak vážně kráčí,

Svatobor slul dědu,

rosou vlhkou svůj plášť máčí

ve balvanů středu;

slzu bolu zmáčkne v líci,

zastaví se nad Sušicí

v sledu.

Našich dědů duchu strážný,

při nás buď i příště!

Skloněn, zadumán i vážný

tam, kde pohřebiště

černá se, kde sosna zpívá,

kde se i v kmen zdravý vrývá

klíště.

Klíště zhoubné, krev jež pije

Šumavěnky dětí,

klíště zrady, zmar jež sije,

cizáctvím v kraj letí;

sežehni je, duchu vlasti,

znič je v dřeni, znič je v chrastí

snětí!

Zjasněte se, staré hvozdy,

nad krajinou naší!

Vzkřiste zmlklé žluvy, drozdy,

sekera jež plaší!

Zahoř, starý Svatobore!

Mízu cítím, v prsti choré

raší!