Pod svítilnou Diogena v St. Cloud.

Vzpomínám na Diogena,

jakou měl to práci pilnou,

člověka když umínil si

hledat v světě se svítilnou.

Ký to symbol snahy lidské,

stále chodí, hledá, badá,

třeba stokrát oklamaná,

věčně svěží, věčně mladá.

Hledá, hledá – někdy najde,

pak ta práce stojí za to,

pravý člověk – zázrak boží,

vzácná perla v lidské bláto.

Pravý člověk, který v těle

srdce na pravém má místě,

jenž v čas každý, kdy jej voláš,

věrně se ti ozve, jistě.

Jenž má ruce volné k činu,

nadšení žár jenž má v zraku,

ochoten je s tebou jíti,

s tebou mříti bez rozpaku.

Mnohý hledá život celý

na čele pot, nohu v prachu,

hledá jako Diogenes

duši v hrůze, srdce v strachu.

Věru šťastný já mám osud,

nehledal jsem příliš dlouho,

mně svítilnou Diogena

bylas ty, má věčná touho!

Zavedlas mne mezi bratry,

a já našel, co jsem hledal,

Diogen jak svítilnu svou

já jsem srdce vzhůru zvedal.

A po každé byl to člověk,

člověk celý, člověk pravý,

díky tobě, Diogene,

starý brachu holohlavý!

Tak se našli Čech a Polák,

v rodinu tam srostli silnou,

v dešti, chladu, větru, bouři

Diogena pod svítilnou.