POD VLÁNÍM KOROUHVÍ

A nevíš snad, jak chápu bolest tvou!

Ten rozchod s krásnem bolel tolik duší.

Dnes k zhrdání se rty tvé nepohnou,

dnes žádný smích jich více nevyruší.

Než slova víc tě vábil zbraně lesk.

Tys’ vyzvání už vložil do pozdravu.

– Snad byl by pro tě dávných zbraní třesk...

Pod vláním korouhví chtěl zřít bych tvoji hlavu.

A touha tvá zas v parku stinný kout,

kde fontánu šum tlumí stěny thují,

své břitké zbrani dáti zažehnout,

kde světlušky mdlé záře zažehují...

Pod vláním korouhví za bubnů víření,

v zběsilé jízdy ženoucím se mraku,

já zřím tě letět, hlavou ke koni,

s bleskem tvé zbraně, s bleskem tvého zraku...!