POD VLASTNÍ KROV.

Léta jak ptáci minula, vteřin běh,

ale co nadějí v nich bylo a co práce!

V nich generace žila vedle generace

v úporném zápase a ve strastech.

Dny temna, útisku a otročiny

míjely zdlouha,

my však si chystali své činy

a v srdcích k nim nám vykvétala touha.

Věřili jsme jako v zoři ranní,

že přijde zúčtování.

A když uzrálá zpupnost, jedovatý plod

germánské rasy, počala svět rdousit,

nám byla vhod,

a počali jsme meče své pomsty brousit.

Krev naše tekla, my to byli,

sokolskou věrností kdož zvítězili.

Duch Tyršův vedl nás, ta cena patří nám,

do pekla bojišť jako k hostinám.

My sokolsky jsme dovedli se bít,

tu čest nám nesmí nikdo vzít.

My sokolsky v krvavém brodě

jsme prahli po svobodě,

my doma draka dvouhlavého zabili

a do propasti věčna vhodili,

my věřili, že z trosek všech a běd

stavěti budem nový svět.

Tak dozrálo i naše dílo míru.

Pod pevným krovem republiky

si novou budujeme víru,

své počítáme šiky

a pro ně v život nový

dnes otvíráme vlastní krovy.

Radostné vědomí nám srdcem prožehá,

že hnízdo máme svého rodu,

střed svorné práce, která naléhá

prosíc dobré bohy o pohodu.

Ještě tu kvete špinavý blín,

ještě tu černý straší stín,

a na nás čeká dílo statečné

a slunečné.

Spojeni láskou v čarokruh

budeme hlídat český luh,

nejzářnější ctnosti lidské rozežíhat

a vlast až k nebi zdvíhat.

Dům náš – náš hrad,

a z něho činů nejkrásnější půjde řad,

stříbrní rytíři to budou

v naši dobu na velkosti chudou.

Jen velké ctnosti ponesou jak zbraně,

a bude radost pohlédnouti na ně,

neboť budou lepšího žití čarozvěstí.

Náš dům i vlasti bude hradem radosti a štěstí.