POD VOGELEROVU „LÁSKU“.

V srdci je slavno. V snivé dálce hlahol a praporů jak vlání plápolavé...

Vzduch slunný, šírý, plný zářných snění,

vysokých snění, jak by mocná křidla,

šumná a slavná rozvlnila vzduch

od zmámeného srdce v pohádkovou dáli

s obzory těmi za jarními luhy!

Co stalo se to? V jakém světě jiném

se probudili to, zakleti v štěstí?

Jaká to struna se to rozvlnila

v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní

do toho volného, tak májového, kraje

se zahradami s rozkvetlými stromy,

bílými dvorci, háji, zelenými luhy?

Jaký to vítr, vanoucí sem z dáli,

neznámo odkud a neznámo od kdy

bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci,

jež vstříc zas jemu buší v hlaholu a vlání?

Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý

v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem,

co břízy stříbrné pod modrým blankytem

s budkami špačků milostně se chvějí

májovým větrem prvně celovány!

Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá

s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů,

s tou obnaženou svojí světlou šíjí,

s tím velkokvětým volným, světlým šatem,

v tom jasném světle májového dne,

jenž oči zlatí, líce bledšími,

hlas zvonivějším, ruku teplejší,

a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí!

Tak, ani nevědouce, sedí stuleni

na lávce spolu prostřed Máje Všeho,

nebes i země, výšek, dálek, vzduchu:

Ve vytržení, rozechvěni, šťastni,

skloněny hlavy, zírajíce v dálku...

To jak by za nimi na harfu ženská bytost

hrála a hrála píseň srdce jejich,

celého kraje píseň, Věčnou Píseň Máje...

A z hudby té a z všeho dění kolem,

a v nich a nad nimi do nadoblačné výše:

Tak tajemně, jak obzory ty v dáli,

kulisy v nekonečno rozevřeného Věčna;

tak široce, jak nebe to a luhy,

dějiště všeho nesmírného Žití;

tak sladkobolně toužebně, jako ty stromy v květu,

to Tvorstvo věčně neukojené, Svět v kletbě rozdělení;

tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr,

Života Anděl, Eros, který Jeho oheň

dmychá a nese, a tak všude nítí

vzmach dění, tvorby, tím, že roznáší

na zemi rostlin pyl i zvěře pach a zvuky milostné,

i ducha vzruchy troubami i zvony, hudbou, zpěvem,

praporů vlání na vysokých žerdích, nad domy měst k oslavě Velikých,

i nad paláci Ducha, když Princ-Sen se zrodí,

na stěžních loďstev zámořských, i na těch, po nichž Srdce

přes vodstva oceánu Světa k Věčnu plaví se;

pozdravem, výzvou k vzruchu provází

vše, co se hýbá a se k předu nese:

Vozidla souší, lodi vod i vzduchu,

duchů i srdcí heroismy hrdé –

ba Celou Zem dokola objímá

v jásavém, bláznivém Jí lásky vyznávání

ve stromů vrcholích při rozvášněném Jejím

kolovém tanci sálem prostoru –

ba stotožněný s kosmickým svým Bratrem-Otcem,

jenž světla dálných hvězd i rozžíhá i nám je ukazuje,

tak celé světy, srdce všech a všeho

spojuje v žalu tesknícím i výzvě radostné

v Touze i v Snaze po Sjednocení – tak dává

růst všem a všemu za Tajemným Cílem:

To vše, jak by k nim volalo a znělo, zpívalo v dál a dál

v poznání oné divuplné mocí: „Láska“!