Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,

Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,

zvěř uštvaná, jež v doupěti se stiší

a těsně schoulí se, že sotva slyší,

jak venku zuří vítr, mráz a zima.

Však pevné objetí, jež zemi jímá,

se teplem stává a v prohřáté skrýši

již hroudy jihnou, vlastním ohněm dýší,

a dvojí plamen pouta země snímá.

I srdce mdlé, jež před světem se skrylo

a pláštěm samoty se zahalilo,

svým žárem, jehož nemůže se zbýti,

i tlakem z venku, který stále cítí,

se k nové lásce obětavé vznítí

a soucitnějším stane se, než bylo.