POD ZBYTKEM STARÝCH HRADEB Z JARA.

Vše plá a svítí. Baldachýn je nebe,

jenž nad monstrancí – sluncem – rozpíná se,

jak mléko vlahý vzduch. A kolem sebe,

kam hledím, jaro v mladé vidím kráse.

A v jarních dumách, jež se v duši tlačí,

jdu, vzpomínaje, chodec osamělý,

při vůni vlhké země, písni ptačí,

na hradby staré, jež tu dříve čněly.

Kol smály se a pestřily se nivy,

až k hradbám šly, jež mračily se temně,

jak úsměvem svým, který je tak tklivý,

by chtěly vniknout v chladné srdce země.

Však hradby stály, tměly se, a němá

a upjatá v nich zřela Praha v lány,

a jako srdce, které citu nemá,

se zavíraly hradeb šedých brány.

Tu třísklo do bran pěstí nové žití,

ty rozlétly se, těžce skřípajíce,

zeď hradeb starých kácí se a řítí,

a obzor volný roste víc a více.

Teď do města se směje zeleň luhů

a zlatým klasem svítí pole širá,

a Praha, prosta železného kruhu,

jak náruč svou když zemi otevírá

A každý paprsk, který od ní letí,

jak lámal by se o niv zlatou desku,

se vrací zpátky, jásot ve zápětí,

ne paprsk již, leč celé moře blesků.

Jen zbytky ční tu starých bastionů

a v nový ruch zří lící svojí tmavou,

teď dětí křik jen zní tu ve hry shonu,

a kozy lezou řídkou jarní travou.

Však i ten zbytek do prachu se skácí,

a brzo zazní rýčů smělý dopad,

a ozývat se bude píseň k práci

tu v motyk třesk a ve zvonění lopat.

A s nimi již nechť na jeden ráz padne

i hráz, jež v cestě k tomu, co nám draho,

tvé šosáctví a zbytek pýchy chladné

a snížení tvé i tvůj stesk, ó, Praho!