POD ŽEBRÁKEM.

Pod Žebrákem v temné sluji,

nad níž duté sosny dují,

s druhy dřímá Vácslav král:

neztišily čel jich trudy

číše, v něž se třpytný, rudý

český granát roztékal.

Těžce dýší v hloubi skály,

nad níž zvolna pluje v dáli

věčně mladý staroch Čas;

za sto roků jenom jednou

sivé hlavy ze sna zvednou,

chvíli jsou tu živi zas.

Také letos hlavy zdvihli,

vlaštovičky když se mihly

nad vískami naposled;

z králových pak retů zněla

slova: „Žigo, hlavo smělá,

nad kraj český dej se v let!”

Zchoulen v hustou mlhu sinou

letěl Žiga nad krajinou,

do měst letěl, v tichou ves,

nad věžičky v českém kraji,

které zvonkem posílají

žalob tisíc do nebes.

Viděl hlavy ustarané,

pot, jenž ve snu ještě kane

po čelech, jež rozryl trud;

viděl dlaně zkrvavělé

těžce brázdit kusy vřelé

slzou, potem horkých hrud.

Viděl naši práci denní,

viděl, kterak neznaveni

vrháme se v zápasy,

z nichž jen v malé, tiché chvíli

do dlaní se hlavy chýlí,

duše duši stýská si.

Zíral v domky na samotě,

slyšel, jak tam v těžké notě

zněly staré chorály:

„Zahynouti nedej, Pane!”

Dojat, v prvé záři ranné

k druhům letěl do skály.

Zaplálo všem líce bledé,

král když ptal se: „Jak se vede,

Žigo, lidu po nivě?

Stojí rod náš ještě v boji,

či již doma Češi moji

volni pějí ohnivě?”

„V boji stojí!” Žiga v bolu

bohatýrů pravil kolu.

„Mužů, žen i dětí dav

srostlý s mrtvých otců plání

každé brázdy její chrání

hradbou ze žulových hlav.

Příval prudký, rozpěněný

v modrých kopců bije stěny,

podhlodává tvrdý val;

ale národ ze příboje

vynáší si děti svoje

v archy, jež jim zbudoval.

V zápasu a žhavé práci

druh kdy padnuv vykrvácí,

jiný prsa nastaví;

sami stojí bez pomoci

od úsvitu k temné noci

bez žalob a únavy.

Veliká jest láska jejich,

ve střízlivých světa dějích

ční jak maják ohnivý;

sluncem plane v dobu lednou,

velikosti její jednou

celý svět se podiví!”

Povstal král a zdvihl číši:

„Pohár plný, bratři, k výši,

oko všem nechť zasvítí!

Lid, jenž ostří v nové době

žhavou láskou zbraně sobě,

dovede jen blažiti.

Po staletí zmítán v boji,

tupen v slzách, horkém znoji,

bičován a vržen v hrob,

touto láskou přece jednou

všem zasvítí v nedohlednou

dálku lepších příštích dob.

Jako lunu v mračném víru,

jako v pouště suchém šíru

poutník vítá pramen vod,

tak buď lidstvu příštích věků

vítán plný světla, vděků

ten náš zdravý český rod!”

Zněly číše pod Žebrákem –

nad krajinou černým mrakem

žhavé blesky šlehaly;

do snů opět kleslo v míru

kolo starých bohatýrů

v kobách temných ze skály...