POD ŽITÍ PRAPOREM.

Pod žití praporem jsem pevně stál,

jak stepní vichr v tvář mi dul a vál,

a mnohá slza vytryskla mi z oka

a mnohý ston se vydral prsou ze hluboka.

A poutník stepí uslyšel můj vzdech,

však co jsem trpěl, nikdo nevyslech’,

jak tisk jsem k srdci tlukoucímu páž...

– A zbaběle jsem neopustil stráž.

A zbaběle můj nikdy nezněl kvil –

Že stesknul jsem? – já též jen člověk byl!

však přes dnů trýzeň, závěje i znoj

jsem k sobě děl: „Když tedy boj, tak boj!“

A žerď až padne z ruky zlomená

a půjde kolem noha znavená,

ať řekne: „Dál! v dnů boj a znoj a chlad, –

zde také člověk bojoval, až pad’.“ –