POD ZRAKY HVĚZD.

Když tmou, jak světlých duchů sbor,

ó hvězdy, zříte dolů

v mých záhad rej, v mých bludů spor:

kým kouzlem v odboj bolu

mi shlížíte tak nebesky,

že tichnu? Hvězdy! Vítězky!

Vy věčný mír, já bouř a vzdor –

a přec tak svorni spolu!

Vy pláte v rosný květů klín

i v hnízda krytá doubím,

svit luzný šlete v země týn

až k lidských ňader hloubím;

ač chápu sotva v tušení

řeč sladkou vašich zjevení –

vy věčný jas, já pouhý stín –

přec duši svou vám snoubím.

Jak nevěřiti v úsměv ten,

jenž v jasné vaší kráse

v můj hořký repot a v můj sten

jak těcha rozlévá se?

Vy hvězdy, pravdy plamenné,

nad námi zářně vtělené,

jste věčný svět, já chvilky sen,

v němž marná touha zdá se.