PODĚKOVÁNÍ

Vlk honí stádo, člověk vlka zas,

vlk člověka – toť jistě hra je skvělá!

Vás, verše, psal jsem v rozmanitý čas,

však jaká vzteklost vždy se rozhlížela

z vás do kraje, kde m’ha nás chladem bila

a od pravěčných prsů oddělila?

Bůh honí lidstvo, člověk boha zas,

bůh člověka – až tváří v tvář si stojí.

Tu slavnou chvíli chce mi zkazit ďas

a šeptá cos o věčném nepokoji,

o nutné pomstě za vše hořké, temné –

však slova díků musí nyní ze mne:

Své srdce kdybych moh’ si vyrvat dnes,

všem hodil bych je jako kdysi celé –!

A tady je! Já nikdy nebyl pes,

jenž odplazil se někam zpitoměle,

když s pánem hra se jinam zatočila,

já hrd jsem na vše, čím má bytost žila.

Jsem hrd i na to, když mnou zmatek třese

a cení zuby, ve tmách zradu tuše –

vím, kdo mne honí, vím, kdo honíme se:

Pojď znovu na lov, nedej se, má duše!

Svět denně nový z hrobu pyšně vstává,

až boží sláva za ním pokulhává!