Podemletý břeh.

Život náš se všemi květy,

které nesvál zimní dech –

vše to jenom podemletý,

podrytý je břeh.

Dole vlny chladné, chladné,

hlava stůně závratí,

a kdo v náruč jejich padne,

víc se nevrátí.

Vše se věčně, stále mění,

vše je vír. – Co ty tu chceš?

Přec jen vlnám zapomnění

jména neurveš.

Vlny o břeh divě bijí,

věčný ráz a věčný šum,

který vážnou melodií

stoupá ku břehům.

A ty vlny chladné, chladné,

hlava stůně závratí,

a kdo v náruč jejich padne,

víc se nevrátí.

Nedívej se, hochu, do nich,

už tam obět stá a stá,

v dáli na ohnivých koních

bouře vyrůstá.

Nehleď do nich! Jásej spolu

vesele v ten vír a spěch,

až nás rázem strhne dolů

podemletý břeh.