Podhorákům.

Podhoráci, braši staří,

zadudám vám píseň pěknou,

jen ať se ti v kanceláři

nepodurdí, neuleknou...

Což jste vy to ňácí páni

na těch českých vrchů sklonech,

vyrůstáť vám bez ustání

žlutý svízel na záhonech.

Nežijete, věru těžce,

Krkonoší, v Pošumaví:

stále máte prázdné měšce,

stále máte plné hlavy;

máte pole samou slídu,

bídné dvorky, řádné daně,

holou nouzi, holou bídu,

mozolů vždy plné dlaně.

Stále máte stejná práva,

život váš byl stále nový:

od Přemysla do Václava,

od Václava k Bedřichovi;

do Bedřicha půtky steré,

o něm strach a šibenice;

kdo vás pral, ten znova pere,

a kdo rval, rve stále více.

Ej, až hrůza dokonale

za staré jste žili vlády:

dávaliť vám neustále

sruby, skřipce, šrouby, klády;

jiný čas zvyk jiný nese:

vzali páni skřipce, sruby,

stačily jim v poli, v lese

vrby, olše, jedle, duby.

Za to nyní na svobodě

volni duchem jste i slovem,

uvykli jste chlebu, vodě

pod zpuchřelým chýše krovem;

máte hojnost věcí nových:

různá práva, různé platy,

a z úkazů papírových

šít můžete dětem šaty.

Dětem šaty, sobě šaty,

přemýšlejte jenom trošku –

vaše chlévy, sýpky, chaty

nemají už ani došků;

ani došků, ani trámků,

ani v oknech skelné desky,

však kdo z vás jde poblíž zámku,

hluboko se kloní hezky.

Kloní se už z oken chaty,

na tři hony klobouk smeká,

vždyť pan lokaj přede vraty

s panem kočím úcty čeká;

co by řekli ti dva páni,

lokaj, kočí vrchnost veza?

Že ti lidé našich strání

tvrdí jsou jak ze železa.

Já však dím; „Což oni vědí!

měkcí jste i na Jidáše!

Co by řekli vaši dědi,

vaši otci, matky vaše?

Ajta, slyšte, milí braši,

co vám dudák v písních nese:

pro železnou dobu naši

ocelte se, ostřete se!“