Podivné ptáče.

Když jsem ondy na svět hleděl

A po tichu nářky ved’,

Aj, tu jakýs ptáček letěl

A na čelo mé si sed’.

I, řku, počkej krotký ptáčku,

Tebe já si ulovím.

Aspoň vyčkej, můj tuláčku,

Až se, co jsi zač, dovím.

Jdu a kouknu do zrcádka –

I toť jakýs netopýr –

Posuďte jej přátelátka,

Skreslím vám jej na papír.

Celý holý je ten ptáček,

O peříčku ani slech,

Žádný též nemá zobáček,

Kůži scvrklou, v záhybech.

Barvu má tak bledě plavou,

Dlouhý je na čárek šest;

Z vrabce přední půlka s hlavou,

Zadní půlka z lejska jest.

Z jakých krajů k nám přichází,

Soužímský starosta ví;

Na Žalostické prý hrázi

Dost a dost se jich rodí.

Právem přírodním přebývá

U mužů a u kmetů;

Jinocha však obouzívá

Co znak podlých záletů.

V hovoru se pamatuje

Na samečka málo kdy,

Rozmar zvyku vyslovuje

Jen samičku jeho vždy.

Zpívat ptáček náš neumí,

Samec ani samička;

Přec však jakés tajné dumy

Vějí z jeho tělíčka.

Blaho! má-li u vás hnízda

A na zázpěv: „Čím, čím, čím?“

Tajnou dumkou vám zahvízdá:

Že neviní vás ničím.