Podivno!

Včera jsem jel po kanále,

na balkon jsem upřel zrak,

co jsem viděl? – ale, ale,

signorino, tak vy tak?!

Balkon, druhdy prázdný z čista,

bujným kvítím obklopen,

za kvítím dvě prázdná místa; –

k čemu asi, k čemu jen?

Holoubky dřív při výletu

vždy jste na něm krmila,

nyní pln je, plný květu,

proč a k čemu, má milá?!

Kde dřív prádlo na sušení

podlé zvyku zvěšené,

samé agávy jsou k zření,

na zdařbůh tak předce ne?!

Mysle na to, často plynu,

často kolem, zas a zas,

a slýchávám mandolinu

doprovázet dvojí hlas

Kdys jsem slyšel z Rigoletta

krásný duett, – krásný hlas! –

chvílkou ticho – po všem veta, –

kdo to byl, nuž prosím vás? –

Kdo to zpíval za myrtami

dvojích srdcí stejný sen?

„Družka má a já, – my samy, –

nevěříte? – věřte jen!“

Jak že, to by ona byla?

ona, ona, žádný on?

má snad dívka, moje milá,

tak hluboký bariton?! –