Podjaří.

Není to jaro, co snesla noc vlahá,

dosud květ nenajdeš, země je nahá;

něco však děje se v poli a po lese,

cítíš a slyšíš to – k srdci to sahá;

dole tu na zemi, nahoře v mraku,

slov není pro to, jak zticha to roste

v srdci i ve vzduchu, ukryto zraku,

je to tak velké a zase tak prosté!

Praskot a hukot to hlubokých zřídel,

šumot to tajemný neznámých křídel,

či to jen vanutí duše tvé perutí,

jak chce do vysokých, dalekých sídel?

Poupata na stromě, poupata v duši,

listy sil omládlých, mízy a šťávy –

za každým celý svět jarní se tuší –

buďte mi zdrávy, buďte mi zdrávy!

Vlažná noc jediná – stačí tak málo,

aby vše propuklo, vyznělo, vzplálo

do písně, do jasu, v květy a do klasu,

aby to bylo vše, co se ti zdálo.

Nad hlavou mrak se ti přehání temně

a hned zas modra kus – oko snad boží,

pod nohou jak když se zachvívá země,

nevěsta vedená k čistému loži.