PODJAŘÍ.

Nehybné stromy čekají na jara úsměv jasný,

v němž kraj se zachvěje jak srdce v porozumění.

Však dosud zámek křišťalný a bezehlasný

ve komnatách svých vězní vodstev úpění.

Až k branám věčnosti se odvážil tvor časný,

když dumal nad zjevy a větrů šumění

jej ukolébalo. A tušil v neklidu, že za sny

se jaro nejčistšími květy odmění.

Dech úrodný se zrodí z dechu mrtvolného

a všechny líchy přijmou požehnání jeho,

on trávu vyloudí i skalním útesům.

A člověk, touhy plný, v uzardění

se v hořící květ smyslů, krve změní,

a nejsilnější vyroste až vzhůru k nebesům.