podjarní šepot

v podjarním vanu větvoví šeptá,

neptá se vzhůru, dolů se neptá,

z půdy krev ssaje na stavbu cév;

o zimním spánku, o probuzení,

o vzrůstu vším, co stále se mění,

šeptá si, šeptá vítězný zpěv.

namlouvá zima světu i sobě

o věčné cosi ledové době,

pouštějíc hrůzu v březnový den;

noční sníh větve ráno však shodí,

lomcuje jimi jak v strojovně lodi

míza, jež spěchá probudit kmen.

a míza šumí, zvoní a zpívá,

nemůže na ni vánice lživá,

pupeny puknou nad puklý led.

větvoví šeptá, šeptá si o tom,

šeptá si optimistické potom:

korunu, včely, lipový med.