Podle pessimistův. (2.)

Zná lidstvo mnohý hlahol divoký,

jenž drtí loutnu, trhá struny,

jenž na bojiště žene otroky

a králům bije o koruny;

jenž k nebi nářkem stená zoufalým

a v peklo věčnou kletbou padá:

já zvuk ten v bolesti své rozpálím

a naučím ho úpěť: Zrada!

Ó zrada, zrada, pohleď kamkoli!

Ty hvězdy, k nimž jsi někdy toužil,

ty lesy, moře, všecko okolí,

po kteréms jindy orlem kroužil:

ta mrtvá příroda och, nezhyne,

ta zoufalosti tvé se rouhá –

ó vesmíre, ty děsný zlosyne,

či nejsi krev a vražda pouhá?!