PODLE ŠÍDEL, ZLATÝCH VÁŽEK...

Na tůně se pokraji

stínem, světlem míhají

modrá šídla, zlaté vážky,

honí se a stíhají.

Hned jsou tu a ihned tam,

ztrácejí se, nevíš kam,

a již zase blýsknou v záři,

živý léta drahokam.

Podle tůně v trávě sním

nad problémem hlubokým,

modrá šídla, zlaté vážky

myšlénkám se smějí mým:

Bláhový, co vyzkoumáš,

dojdi ke dnu tůně až?

Bláto bude vždy jen blátem

a vždy krásou tanec náš.

Poesie vždy je sen,

záře hra a kouzlo změn,

rej a tanec, div, jenž stačí

na pohádku u kamen.

Prška zlatých blýskavic,

rosy třpyt, jenž září vstříc,

jiskry hvězd na modrém nebi,

všecko, a přec zlaté nic!

Co v tom pravdy – nevím sám,

vím jen, že jsem v rej a k hrám

podle šídel, zlatých vážek

pokynul svým myšlénkám.