PODLETÍ

Je ticho v údolí, hluk venku tam,

za stěnou hor, se propad' v neznámo.

Zde pohyb zmírněný má větru let,

hlas proudu v důvěrný tu šepot ztich'

a cesty v kapradí se ztrácejí

a v hořců stín. Mohutné kořeny

vyrvány ještě smrti vzdorují,

květ obaluje jejich nahotu,

nad oloupanou korou borůvčí

se klene přikrývkou. A život je

i v kamení, kam kreslí lišejník

své kresby v mramorových žilek spleť;

pod nimi hmyz se skrývá, mravenci

svůj důmyslný stát tam budují.

A kvete, voní, barvou jásá břeh,

pln maliní a hub a ostružin,

z luk voní seno, život květů, trav

svou vzkvetlou krásu mění k užitku

a mroucím dechem zdraví lesní svah.

Co vůně je v té kráse podletí,

jak vlídně tady smrt se zjevuje

a bez zápasu k smrti uspává.

A člověk? Když se s létem rozloučí,

v zdi města vrací se jak vyhnanec,

a chřadne-li, na pokyn nových jar

se znovu nevzkřísí a v zániku

je bolest s ním a smutek zmírání.

Za zavřenými okny ulic šum

mu nedá spát a hřeby tluče v sluch.

Květ na svém místě hyne, s zemí spjat –

a člověk v rakvi, nesen obřady

a světskou marností a neklidem,

do neprodyšné hrobky uložen,

neb v uren kov, svým tělem nadobro

jak na smetiště odhozený škvár

z procesu života je vyřazen,

jak nikdy by byl nekvet' pro radost

a nikomu nebýval k užitku.

A jenom sen, div neskutečna, duch,

ve volném letu pluje Vesmírem

a hledá, jako hledal v životě,

své věčné touze místo k přistání.