Podletí.

Jaro přišlo! libost věje,

Přirozenost kyne,

Z lůna kvítky vine:

Nový život v tvory leje;

Křoví vonné pučí,

Broucy třeštíc zvučí.

Všecko vůkol pookřívá,

Celé přirození

Cýtí roznícení:

Zdaž vše v vnadě neoplývá? –

Něco předc však scházý;

Tam se v křoví sázý!

Slavík, básník ptactva pravý,

Slyš, jak libě pěje,

V srdce vnadu leje;

Snad on mocnost jara slaví

Zpěvy milostnými,

Zvuky toužebnými? –

Nadchnut jarem jeho hlásky

Vlévá cytedlnosti,

Budí toužebnosti;

Snad on jeví píseň lásky

Všeho přirození

Slavě roznícení?

Jeho zpěvem jako chotě,

Růže, kněžna květu

Rozvíjí se světu:

Ukaz jejich při jednotě

Tajemčlivost jeví,

Srdce výklad neví.

Kněžna bylin spanilosti

Kouzlí každé oko,

Vůni přeširoko

Leje, budí toužebnosti:

Slavík v její křoví

Sedá: zní zpěv nový!

Zdaž jste šťastní ostatkové

Krajin okouzlených,

Vnadou opojených? –

Aneb jste vy ukazové

Budoucýho sýdla,

Blaženosti žídla? –

Želí věku prvotného,

Prázdného lsti, služby:

V jejím spolku tužby

Jeví příští blaženého;

Kouzlí srdcým máje

Svaté bláhy, ráje!