PODLETNÍ ROZJÍMÁNÍ

Vzplál večer podzimní. A moje duše mladá

dnes vyšla sledovat, jak listí opadává;

v tmě sadu schřadlého se vzňala luna mhavá

a její něžný jas se na cestu jí vkrádá.

Je vážná, zasněná a hvězdné oči její

se rmutem zkalily, a mramorové čelo

starosti zbrázdily a lety sesmutnělo,

a modré pohledy se sotva pousmějí.

V své mysli ožívá dnů chvíle okřídlené,

kdy vánek nadějí v trs květů tužeb vane,

však brzy stísněna u zrádné tůně stane,

kde v hloubce ztlívají sny mládí utopené.

I vidí poznovu, jak kameny je drtí,

jak ve skaliskách běd se života proud tříští,

zří časná zklamání i beznaděje příští,

svůj život pochybný a znamenaný smrtí.

Je smutna, bez hlesu pak u vln řeky stojí,

kde v hladi zčeřené se obrážejí lesy,

jichž hudbu zbožňuje a které přec ji děsí

jak ty, jichž bolesti se sněním ještě zdvojí.

A vidí poutníky, z nich cestou přejdou mnozí,

jak ti, již trpěli a výhost dali světu,

jdou krokem znaveným, se zatrpklostí kmetů,

jen v dáli za řekou pak pěstí do tmy hrozí.