PODLETNÍ VEČER.

Na nebi beránci rozptýlení

v západním slunci se pasou,

na moři poslední úsměv denní,

vlnka si pohrává řasou.

Moře jak stříbrná deska hladké

do dálky leskne se bíle –

po břehu Tušení chodí sladké,

čeká, co příští dá chvíle.

Olivy ze sadu silně voní,

roháči letí sem z doubí,

cikada z cypřiše kdesi zvoní –

Tušení chvěje se v hloubi.

Dech ňadra neklidná náhle tají

a zas se bouřlivě vlní –

slavičí tóny sem zaznívají,

ovzduší jásáním plní.

Náruč se otvírá, pojď, ó Psyché,

sevři mne v ramena měkká –

pojď, duše, poplujem v moře tiché,

loďka nás u břehu čeká!

Hvězdy kol do moře napadají,

měsíc už z hladiny vzrůstá –

omládlá srdce se lásce vzdají,

v polibku najdou se ústa.

Pojď, duše, plno je lásky všude,

bude jak za doby mládí –

vše zas jak za oněch časů bude,

kdy jsme se začli mít rádi!