PODMOŘSKÝ ČLUN

Úchvatně, mocně se vlní planina moře,

volnosti odvěký obraz svobody trvalé, ryzí,

východ tam v rubínech tryská na zlatém jevišti nebes,

západ v něm zrcadlí požár krvavých polibků slunce,

blesky jej nemohou spoutat,

bouře jej nemohou zmoci,

stále týž Oceán, stále.

Hrdý jak v počátku světa,

dobroděj životodárný,

obživu člověku skýtá,

plavidla na bedrech nosí

od jedné pevniny k druhé;

mořskými proudy zem’ hřeje od točny k točně,

bouřemi, smrštěmi hubí zárodky zhoubné,

v záhadných hlubinách hlídá poklady podivných věcí,

odvážným norcům jež vydá.

Nemohli hrdosti zmoci,

nemohli volnosti zmoci,

nemohli bratrství zmoci,

kterým lneš k zemi,

nikdy tě nesvedli k piklům, do mrzkých pletich,

nemohli k úskokům svést tě,

ke lsti a zlobě,

kterým vždy podléhá člověk sváděn zla hlasem.

Posléze, vítězství doby! vynašli přece

prostředek jistý, jímž tebe působit nutí

při jejich zákeřných rejdech, při jejich zlobách a piklech,

kterými opovrhuješ.

Ponorné čluny teď slídí pod slunnou hladí,

torpeda vystřelujíce do boků lodí,

pustili na hřiště vln tvých záhubné miny,

které jen zkázu kol sejí,

otroctví, násilí, bídu –

Co si tak myslíš, ó, moře, při této frašce?

Pevnina nestačí lidem, aby se hubiti mohli,

nestačí hladina mořská, aby se utkali v boji,

v hloubku tvé velebné říše vnášejí nízké své pudy,

zmatky a neshody, sváry,

chtějí tě spoluvinníkem činiti skrytých svých rejdů.

Moře, ó, nesmírné moře!

Vidím, jak objímáš zemi vlnami svými

s neměnnou mateřskou láskou,

s neměnnou mateřskou péčí

k pozemské hroudě,

vidím tě před skonem světa

stejné a nepozměněné,

hrdé jak v praprvních dobách,

z tebe kdy vznikala země,

první kdy zjevil se živok na pevné zemi.

Plemeno lidské až vymře

s krutými zbraněmi, stroji, s uměním, s řemesly, s vědou,

země až bude jak kdysi,

prvně kdy vynořila se z širého, mocného lůna

bezbřehých vodstev,

vím, že přec’ zůstaneš touže velebnou, neporobenou,

nakonec vítěznou nad vším

od věků zrozeným tvorstvem:

volnosti říší!