Podoba.

Vzal jsi na sebe podobu dubu

a přerost mne, břízku, korunou svojí.

Ale větve života našeho srůstaly spolu,

a my cítili, jak osudu vítr

a po nebi touha nás pojí.

Vzal jsi na sebe podobu světce.

Já sepjaté ruce své složila v klín

a čekala pokorně na tvé požehnání.

A když jsi se zvedl – viděla jsem,

jak na cestu mou padl stín.

Vzal jsi na sebe podobu vraha.

Ubledlé tváře zbarvil ti nach

z lupenů růží, když vraždil jsi krásu.

Chtěla jsem pohledem zaprosit,

než mlhou zkalil jej strach.