Podobenství.

Stojí voda v lesních větví stíně,

bez přítoku, bez odtoku tlí,

v tichu mrtvém odpočívá líně,

spící břeh ni vlnkou neškádlí.

Leknín, stulík po ní lupen stele,

bílou, zlatou růží rozkvetá,

nad ní tiše šídlo pestroskvělé

s azurovou vážkou poletá,

a když paprsk vnikne klenbou lesa,

květ i vážku změní v drahokam...

Nad tím půvabem tvá duše plesá –

ale pohni vodou, poznáš klam:

Pod povrchem vábným všechno hnije,

žab a mloků hejno v puchu tyje.

Viz tam bystřinu, jež ze skal prýští,

jak se tříští

v dešti jisker o balvanů vzdor,

kterak bouří

v pěně, kouři

sršivých těch proudů spor,

peřej peřeji se příčí,

vlny syčí

v rozbroji a zápolu:

A přec vadivé ty síly

v jednom žlebu pospolu

k jedinému sbírají se cíli;

hostě bystré, rudohvězdé pstruhy,

pádí přes květnaté luhy,

žene kola mlýnů

vlnek jasných skok,

až pak šírý tok

lodi nese v majestátním klínu.

Kde je život, ruch též býti musí,

různých sil a směrů proudění;

kde hyb všechen jedna vůle dusí,

brzy v močál vše se promění –

na povrch snad obraz vábné shody,

ale uvnitř kalné, shnilé brody.

Spíš ať mysli různé vlnou sterou

v sebe perou

hlomoznými rozpory,

ať se v zápolení pruží,

tříbí, tuží

zásady a názory –

všaktě k dobrým koncům dospěje

bouře svářících se sil,

jen když v boji

všeliké ty proudy pojí

jeden velký, svatý cíl,

a jsou čisty jejich peřeje.