Podobizna.

Tak stojí přede mnou: Má v oku divný čar,

bruneta štíhlá jest – osmnáct čítá jar.

Dívám se pátravě: Toť pravá záhada.

Jak plaše dívá se. Jak sladká Naiada,

tak křehké, zrosené má kouzlo puberty.

Sotva že hovoří a pevné tiskne rty,

jakoby skrývala bolestné tajemství:

mlčí a dívá se a nic vám nezjeví.

Prudce však profilek zachví se chvílemi,

jak vzkřiknout chtěla by: Život již dejte mi!

Ty tam jsou dívčí hry, o závod s ptáky zpěv.

Již ve mně žena zrá a žhavě kypí krev.

Mne tíží přetvářka a prosta lživých pout

hruď hocha statného chci šťastna obejmout.

Chci žít, chci žít, chci žít. Ne v stínech živořit:

Chci slunce, prostor, vzduch, chci plesně zabouřit.

Ať se mnou stane se, co ženy osudem.

Ne, loutkou nechci být, chci býti člověkem!...

Tak v oku požár žeh. Však již zas zapadá.

Zas němě dívá se – ta malá záhada...