Podobizna neznámé.

Ač nevím, jak v to album zbloudila jsi,

přec večer často v dlaň jsem čelo skryl,

zřel nahou šíji, rety, oči, vlasy

a hrobku duše kouzlem tvojí krásy

ve chvílích tesknoty jsem naplnil.

V tvých ramen náruči vždy lačně chtěla

se utišit mé touhy vichřice,

v snech dál jsem kreslil vábné formy těla

té, – která z podobizny pohlížela

tak cudně, tiše jako světice.

Leč kdyby popřáno mně bylo zříti

té ženy život, jenž se pro mne kryl,

taj myšlének a vášní vlnobití,

buď soucit srdcem mým by počal chvíti

neb zahořklý jen hnus je naplnil!