Podobizna.

S té zdi zříš v šero jizby mojí,

pochmurný druhu, jako duch,

jenž střeže myšlének mých ruch

a sráží vzlet, jenž k nim se pojí.

Těch lící mramor, stříbro šedin,

a v čelo skryt a nevidín

rozložen tajuplný stín,

a v oku odlesk dálných vidin –

Klid antiky, zdroj těžké dumy,

v zápětí s resignací pad'

ti v zrak, kde v posled vidím plát

boj člověka o žití rumy...

Vzdor tvrdý jeví svřené rety,

jimž neznám smích, kde blaha ples

nic ohlasu by nenalez',

ni píseň vzruch, ni tužba vzněty...

Tak hledí spustošené kraje,

kde davy stínů mhou a tmou

po skalách vichrem hnány jdou –

sklamání v beznaděj kde zraje...

Tak hledí, kdo dal světa zlobě

v odvetu zhrdání a hnus,

tak hledí ten, v němž Genius

dlel dusen, šlapán v živém hrobě...