PODOBIZNA.

Vlas jako noc, jež kryla žití mladé

a posupným svým křídlem zacláněla

paprskům štěstí. Vlas ten zvolna klade

se kolem čela

a vlnou líbá úbělových skrání.

A čelo to je jako mramor bílé

a čelo to je jasné jako v máji

na drahém srdci nedosněná chvíle.

Kol úst se tká jí

tak čisté, tiché, snivé pousmání.

A oko, tmavé, hluboké a bez dna,

kde pohřbila mé celé, celé žití,

sny, štěstí, klid. V mžik vzplála zář ta hvězdná –

víc nezasvítí.

A já tou nocí půjdu do skonání.