PODOBIZNA.

Ne lesk, ne záře... Byl to svit jen tichý

dne podzimního, kdy vzduch tak je vlahý,

mhou kdy se lesknou polí dálné líchy.

Tak dojaly mne její tiché tahy.

Ne smích, ne hovor... Byl to šept jen matný,

jak velký les bys viděl na obzoru

bez hnutí v dálce stát, a přece chvatný

dech větru rozvlní ho k rozhovoru.

Ne smrť, ne život... Ale mezi nimi

vždy stejné chvění hluboké a smělé

jí hrálo rty, polibky znavenými,

jí stálo psáno na tom bledém čele.

A její duše v jeseň louka snivá,

kde v rose, kdybys hledal i den celý,

květ sedmikrásy scuchán jen se skrývá

na krajích svých tak divně zkrvavělý.